farnost Drásov

Slavnost Nejsvětější Trojice - C - 2019

promluva p. J. Buchty

Bůh není něco, ale někdo. Poznat ho můžeme jen tím, že vstoupíme do vztahu k němu.

Minulý týden jsme měli slavnost Seslání Ducha Svatého. Říká se, že je to třetí největší křesťanský svátek. Na prvním místě je Slavnost zmrtvýchvstání Páně, neboli Velikonoce a na druhém místě Slavnost Narození Páně. Někteří teologové říkají, že oproti Velikonocům jsou Vánoce spíše oslavou Boha Otce, který nám dává ve své lásce svého Syna. A tou třetí slavností jsou novozákonní Letnice zaměřené k Duchu Svatému. Každá z Trojice má tedy své důležité místo v liturgickém roce a dnes tedy máme slavnost celé Nejsvětější Trojice. Co do významu v liturgickém roce nemá takovou důležitost, jako předešlé slavnosti, jež se vážou k jednotlivým božským osobám. Přesto si musíme říci, že nakonec ona je cílem. Všechny tři slavnosti spojené s jednotlivými božskými osobami ukazují na Boží jednání v čase. Jsou to důležité milníky, jimiž Bůh vstoupil hmatatelně do našeho světa. Mohli bychom říci, že z určitého pohledu dnešní slavnost toto Boží jednání podtrhuje. Bůh, který jednal v dějinách světa v postavení jednotlivých Osob, vytváří neoddělitelnou jednotu. Kde je přítomna v jednání jedna z božských osob, jsou v jejím jednání přítomné i dvě zbývající. Není to jen dnešní evangelium, v němž Ježíš mluví o Duchu ve významu, že z něho vezme a oznámí to apoštolům, ale už za svého veřejného působení říkal Ježíš učedníkům, že je to Otec, který v něm koná ty skutky. (Jn 14,10)

Na dnešní slavnost může existovat ještě jiný pohled. Nazval bych ho pohledem věčnosti nebo pozvání. Jak se lidově říká: „Všeho do času, ale Pán Bůh navěky.“ A právě dnešní slavnost nám toto připomíná. Boží jednání jednotlivých božských osob se událo v čase a pozemský čas s tímto světem jednou skončí a potom už bude jen věčnost. Věčnost není a ani nemůže být nějaká samostatně stojící skutečnost. Věčnost je Bůh. Věčnost je Trojjediný Bůh. A jak jsme si už několikrát říkali, věčnost může člověk žít jen ve vztahu k Bohu, který je sám věčností. Dnešní slavnost je tedy připomínkou, že všechno jednou skončí, všechno jednou ztratí svou cenu. Jediné, co zůstane, bude náš vztah k Bohu. V Bohu je vztah, v Bohu je společenství a my jsme do tohoto společenství pozváni. Malé dítě se může zeptat: „Maminko, proč nás Bůh stvořil?“ Nejednoduší a nejvýstižnější je odpověď, aby nás zahrnul do svého božského společenství. Božská rodina Nejsvětější Trojice má svou náruč otevřenou do široka a chce do ní zahrnout každého, kdo o to stojí. Bůh nikoho z této náruče nevylučuje, ale člověk se může vyloučit sám. Je to něco podobného, jako když malé dítě trucuje, ve své zdánlivé zraněnosti, když nedostalo to, co chtělo, a odmítá volání a lásku rodičů. Bohužel v případě člověka to může trvat i celou věčnost. Jak nám připomněl pan biskup v pastýřském listě, Bůh stvořil člověka a dal mu svobodu, protože jen svobodný může milovat. A láska je zase podmínka vztahu k Bohu a schopnost vstoupit do věčnosti.

Je pravdou, že nemusí být jednoduché se k dnešní slavnosti přiblížit. Stále zůstává skutečnost, že jeden Bůh ve třech osobách, je pro náš slabý a lidský rozum, nakonec pochopitelný. Ale jak jednou řekl jeden moudrý muž: „Nevěřil bych v Boha, kterého bych mohl pochopit svým rozumem.“ To, k čemu jsme především zváni, je, abychom Boha okoušeli svým srdcem. Nakonec zde se jedná o to skutečné Boží poznání a k tomu nutně potřebujeme Ježíšova slova. Slova, v nichž mluví o lásce, dobrotě srdce, odpouštění, vzájemné snaze přijetí druhého, o jednotě a vytváření společenství. V tom všem se člověk nalaďuje na rovinu, v níž jedná Trojjediný Bůh. Je to cesta, kterou jsme si již vlastně v dřívějších promluvách popsali. Křesťan pozná a prožije lásku P. Ježíše a začne na ni odpovídat. Uvědomuje si, že jeho láska musí být otevřená všem lidem, jak o tom mluví Kristus, a tím se také otevírá velikému tajemství Nejsvětější Trojice, které nakonec trvá celou věčnost a nikdy neskončí.